Průhledy on-line čtete na adrese http://pruhledy.unas.cz
Hlavní strana
Předplatné
stránky o.s. Arte Natura

PRŮHLEDY
on-line

Seznam článků
Autoři

Jak se stát
autorem
17.6.2005 – PRŮHLEDY on-line – původní článek

Povídání o balených vodách

 

Úvodem bych rád zmínil, že časopis Průhledy se už danou problematikou trochu zabýval a to v čísle 2/2001, ale přece jenom ne dostatečně, spíše to byl určitý nástin problémů, které s balenými vodami souvisejí. Nicméně byly i další věci, které mě podnítily k napsání tohoto článku. Zaprvé balená voda je potravina, jejíž prodej v posledních letech neustále stoupal a v současné době je součástí běžného nákupu rodiny. Dále jsem nedávno slyšel rozhovor na toto téma v rozhlase, který mi dal určitý impuls, abych se tímto tématem zabýval podrobněji. A v neposlední řadě bylo mým přáním shrnout informace, které jsem nalezl v různých zdrojích tak, aby byly pohromadě každému, kdo by o ně měl zájem.

 

K historii balení pitné vody

Když se podíváme do historie o využívání vody coby určitého konzumního produktu, tak se od konce 16. století začínají používat minerální prameny k léčebným účelům. Postupně se rozvíjející lázeňství přináší stáčení minerálních pramenů do skleněných lahví v 18. a 19. století. Rozvoj se týkal tedy pouze lázeňských měst a jejich léčivých pramenů, byl tedy určitým způsobem lokalizován. Postupně však docházelo k rozšiřování nabídky i do dalších míst, ale revoluční krok nastal až v 70. létech 20. století. Tehdy se poprvé objevily vody balené do plastů (PVC, PE, PET, PC). Tím začala éra pití balené vody jako náhrady za pitnou vodu z kohoutku. U nás byl tento rozvoj zbržděn totalitním režimem, ale v 90. letech nastal boom, který tuto mezeru rychle zaplnil.

Od té doby začala masivní konzumace balených vod, která v sobě přinesla svá pozitiva a samozřejmě i negativa. Teď je otázka, co z toho převážilo. Je nutné říci, že v místech s nedostatkem kvalitní pitné vody je používání balených vod v podstatě jedinou vhodnou náhradou. Druhou stranou mince však je, pokud máte doma „dobrou vodu z kohoutku“, zda je ještě nutné si ji kupovat. Každá firma vám bude chválit jen své zboží a vy budete mít pocit, že jenom to jejich je nejlepší a nejvhodnější pro váš život. Rozhodovat se ale pouze na základě reklamy není právě to nejrozumnější, když mnozí výrobci překrucují pravdu, zamlčují důležité informace či dokonce porušují zákony.

 

Balená voda v bludišti paragrafů

Od 1. 5. 2004 platí v Česku zákon č. 275/2004 Sb., který upravuje požadavky na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a tím nahrazuje dřívější vyhlášku č. 292/1997 Sb. v novelizovaném znění. Nový zákon dává do souladu právní předpisy se směrnicemi Evropské unie. Hygienické požadavky pro pitné vody pak upravuje jiný zákon č. 252/2004 z datem účinnosti též od 1. 5. 2004. Z existence dvou zákonů už vyplývá, že požadavky na kvalitu pitné vody a balené vody se budou lišit. Nás ale budou hlavně zajímat ty balené. Nejprve si rozdělme balené vody do kategorií, které se volně vyskytují v prodeji. Jedná se o balenou přírodní minerální vodu, kojeneckou vodu, pramenitou, dříve stolní a pitnou vodu. Toto rozdělení v sobě nese různé nároky na jednotlivé vody a my si je probereme postupně.

 

Dělení balených vod napomáhá orientaci

Nejlepší z dlouhodobého užívání by měla být voda kojenecká, která musí být čerpána z kvalitního podzemního zdroje, kde jsou dle zákona dovoleny jen minimální další úpravy, a to v takové míře, aby nijak neovlivnily základní přirozené složení vody. Těmito úpravami se myslí sycení oxidem uhličitým a ozařování UV paprsky. Výrobce má povinnost uvést tyto úpravy, pokud byly provedeny, na obalu. Dále v případě, že koncentrace CO2 ve vodě je vyšší než 500 mg/l, upozorní na nutnost CO2 odstranit varem před použitím.

Pramenitá voda na rozdíl od kojenecké dovoluje při výrobním procesu používat další úpravy, které zbavují vodu nestabilních látek jako např. železa nebo síry. Mezi dovolené metody patří filtrace či dekantace s případným okysličením či vháněním vzduchu s přídavkem ozonu. Do vody se nesmí přidávat žádné jiné látky s výjimkou oxidu uhličitého. Pro tyto oba typy vod platí podobné nároky na kvalitu z mikrobiologického i chemického hlediska, jen na kojenecké vody v několika případech jsou limity přísnější. Zdůrazním pouze dva parametry, a to koncentrace dusičnanů, která má mezní hodnotu 10 mg/l pro kojeneckou a 25 mg/l pro pramenitou vodu a koncentrace sodíku, která je 20 mg/l respektive 100 mg/l.

Přírodní minerální voda má svůj původ ze zdroje, který musí být dle zákona certifikován. Mikrobiologické limity jsou stejné jako pro dříve jmenované vody, avšak chemické jsou v několika případech méně přísné a kopírují hodnoty pro pitnou vodu, např. dusičnany do 50 mg/l. Obsah rozpuštěných látek je většinou větší než 1000 mg/l, což je mezní hodnota pro pramenité vody.

 

Kvalita balené vody: co se smí a co ne?

Balená pitná voda podléhá hodnocení ze zákona č. 252/2004 Sb. Chemické ukazatele jsou vesměs méně přísné, než je nutné splnit pro pramenitou a kojeneckou vodu, ale mikrobiologické hledisko je rozšířeno o rozbory, které není nutné dělat u dříve jmenovaných typů. O tom se však ještě trochu více zmíním později. Dále se do pitné vody mohou přidávat látky, které zvyšují podíl některých základních prvků: Na, K, Ca a Mg. Vždy to ale musí být uvedeno na etiketě.

 

Balené vody s výjimkou pitné nesmí obsahovat žádné zjistitelné množství cizorodých organických látek. Limity pro analytické metody jsou dané v zákoně a jsou zpravidla o řád nižší než je nejvyšší přípustná mez pro pitnou vodu.

Teď jsme si uvedli rozdělení balených vod podle zákona, ale na řadu může přijít otázka: Jak se to má v praxi? Jsou dané limity a nařízení zákona dodržovány, či je to jen pustá teorie a každý výrobce si dělá co chce? Naštěstí tady je Test - časopis pro spotřebitele, dříve D-Test, který ve svém čísle 2/2001 přinesl obsáhlé hodnocení stolních, dnes pramenitých a kojeneckých vod. Test byl proveden Státním zdravotním ústavem podle dnes již neplatné vyhlášky č. 292/1997 v pozdějším znění.

 

Požadavky na kvalitu se zpřísnily

Autoři článku na začátku uvádějí čtenáře do dané problematiky, zejména poukazují na změkčení limitů pro některé látky, které bylo nutné dodržovat v předcházející vyhlášce. Z dnešního pohledu toto již neplatí, protože v mnohých případech došlo k opětovnému snížení povolených koncentrací tak, aby to bylo v souladu s normami Evropské unie. Dnešní zákon je z tohohle hlediska jistě krokem vpřed. Uvedu-li několik příkladů, tak přípustný obsah dusičnanů pro kojeneckou vodu byl tehdy 15 mg/l a dnes je 10 mg/l, koncentrace sodíku pro kojeneckou vodu 100 mg/l a dnes pouze 20 mg/l a koncentrace bezo(a)pyrenu pro kojeneckou i pramenitou vodu 0,3 mg/l a dnes 0,0005 mg/l. Jistým problémem, který se nepodařilo vyřešit dodneška, je mikrobiologická kontrola balené vody, protože z tehdejší vyhlášky a i z dnešního zákona zmizely některé rozbory, které je jinak nutné dělat pro pitnou vodu. V tomto ohledu je kontrola balených vod méně přísná než pro běžnou pitnou vodu. Autoři zmiňují testy na přítomnost organotrofních bakterií, indikátorů signalizujících průnik znečištění zvnějšku do zdroje vody či nedostatky v technologii výroby. Test byl nad rámec obecné normy doplněn ještě o toto stanovení, a je pravda, že některé vody nevyhověly. Jinak žádné testované vody nepřekročily nejvyšší stanovené limity tak, aby porušovaly tehdy danou vyhlášku. Našly se nedostatky v rozdílech deklarovaných a skutečných koncentrací, a také mnohé vody nesplňovaly doporučené hodnoty vybraných prvků, které jsou žádoucí pro lidský organismus. Dalším důležitým faktorem, který byl zjišťován, byl vliv obalu na kvalitu vody. V žádném případě nedošlo k překročení daných limitů vybraných látek (acetaldehyd a některé deriváty ftalátů), jež by mohly indikovat rozpouštění obalu, respektive jejich koncentrace se pohybovaly pod mezí detekce použité analytické metody.

Kdo by měl zájem se dozvědět více, nechť si přečte celý článek v časopise Test 2/2001. Je pravda, že se neshání tak snadno, ale lze si ho vypůjčit v Národní knihovně v Praze anebo v knihovně Vysoké školy ekonomické.

 

Oxid uhličitý může prospívat i škodit

Poměrné důležitým aspektem, který se už ale tolik nezmiňuje, je vliv oxidu uhličitého přítomného v balených vodách na zdraví lidí. Jak nám může škodit jeho přítomnost? O tom píše MUDr. František Kožíšek v článku „Účinky oxidu uhličitého na lidské zdraví“ na webových stránkách Státního zdravotního ústavu www.szu.cz. V čem je výhodné a v čem nevýhodné přidávat CO2 do vody?

Oxid uhličitý se ve vodě rozpouští a poskytuje převážně disociovanou formu kyseliny uhličité a tím snižuje celkové pH vody. Přírodní minerální vody, které mají přirozeně zvýšený obsah CO2, se nazývají kyselky. Výrobci přidávají oxid uhličitý do balených vod ze dvou příčin, a to chuťových a konzervačních. Pokud pijeme vodu sycenou CO2, tak máme pocit „osvěžení“, který je způsoben vyšším prokrvením sliznice v ústech. To sebou přináší dvě věci, jednak každá perlivá voda nám bude připadat celkem dobrá, ale také každá nám bude připadat tak nějak stejná. Nebudeme tolik rozlišovat mezi jednotlivými druhy vod. Pro výrobce to má pozitivum, že i horší voda bude docela chutná. Tady problém může být zvláště u přírodních minerálních vod, které se přesycují a tím ztrácejí svoji přirozenou chuť. Přesycením CO2 dochází též k odstraňování pocitu žízně a tedy nám stačí méně vody než tělo skutečně potřebuje. Zvýšený obsah oxidu uhličitého nesouvisí jen se subjektivním pocitem, ale u některých lidí může též vyvolat či zkomplikovat zdravotní problémy jako např. při zažívání drážděním žaludku či při dýchání vzrůstem tlaku a tepové frekvence. Na příjmu oxidu uhličitého do těla závisí však způsob pití. Když se napijeme rychle většího doušku, tak celkově absorbujeme méně CO2 než když pijeme pomalu po malých dávkách, protože velkou část ho vypudíme říhnutím. Kdo by rozhodně neměl pít vodu sycenou CO2 jsou kojenci, kardiaci a diabetici. Na druhou stranou přítomnost CO2 má konzervační vliv. Ve vodě takto upravené se méně rozšiřují mikroorganismy, což má pozitivní dopad na její jakost. Tak jak je vidět, všechno má své plusy i mínusy. Pokud by si chtěl spotřebitel dopřát „pravou“ minerální vodu v láhvi, měl by vyhledávat vody označené přirozené sycená, kdy má záruku, alespoň v zákoně, že daná voda má stejný obsah oxidu uhličitého jako v původním zdroji.

 



Několik rad pro dobrý nákup

Pomalu jsme se dostali k odstavci, který bych chtěl věnovat drobným radám spotřebitelům, aneb čeho si všímat při nákupu balených vod. Vždy je důležité číst etikety, a to nejen ty věci vyznačené velkými písmeny, to je obvykle reklama, ale možná spíš ty těma malými.

U různých druhů vod jsou dané různé podmínky ze zákona, co musí být uvedeno na obalu. V označení přírodní minerální vody nesmí chybět informace o obsahu CO2, který je ve vztahu k obsahu v původním prameni a hodnocení celkové mineralizace. Obecně jakékoliv přidávání oxidu uhličitého do vody musí být jasně vyznačeno. U kojeneckých vod musí být též uvedeno charakteristické složení, konkrétně obsah těchto prvků: Ca2+, Mg2+, Na+, K+, NO3-, SO42-, Cl- a F- a případná jakákoliv úprava. Dobrý výrobce však tyto údaje uvádí pro každý typ vody, i když nemusí. Na každé etiketě také musí být napsáno z jaké lokality a zdroje voda pochází. U balené pitné vody je nutné též uvést případnou mineralizaci tj. umělé doplnění prvky Ca, Mg, Na nebo K.

Při výběru vody bychom se dále měli držet doporučení pro koncentrace vybraných prvků z hlediska dlouhodobého příjmu průměrného spotřebitele: Ca2+ > 40 – 80 mg/l, Mg2+ > 20 mg/l, K+ > 1 mg/l, Na+ < 20 mg/l, Cl- < 25 mg/l, SO42- < 240 mg/l, NO3- < 10 mg/l a RL (rozpuštěné látky) 200 – 500 mg/l. Denně je vhodné vypít alespoň 2 litry vody, avšak minerálky ne více než 0,5 litru za den. Doporučuje se také střídání jednotlivých typů a značek vod, jak už však bylo řečeno, kojenecká voda je z dlouhodobého příjmu tou nejvhodnější. Neméně důležitým údajem je také datum spotřeby. Na obalech se ale neuvádí datum výroby, a tak se spotřebitel může jen dohadovat, která voda je ta nejčerstvější. Pomůckou mu může být fakt, že pokud je jako datum minimální trvanlivosti vyznačen jak rok, tak i měsíc či den, má výrobek maximální lhůtu spotřeby 18 měsíců.

 

Víte, co pijete?

Závěrem bych rád dodal, že je dobré se podívat na to, co pijete. Pokud máte rádi vodu s bublinkami, vyzkoušejte si je jednou vytřepat, a pak ochutnejte a porovnejte. Třeba ten rozdíl bude docela velký. Vyhýbejte se pochybným prodejcům, kteří skladují balené vody venku pod širým nebem nebo vám prodají tu vaší vodu přímo z výlohy, protože asi moc čerstvá nebude. A v neposlední řadě se zamyslete nad tím, jestli je opravdu nezbytné, abyste balené vody vůbec museli kupovat. Jednak pokud jejich konzumaci omezíte, tak i určitě ušetříte. Balené vody jsou totiž přibližně 150-krát dražší než „obyčejná“ voda z kohoutku a také omezíte hromadění zbytečného obalu. Když vám ale nic jiného nezbude anebo je máte rádi, tak vám přeji dobrý výběr a dobrou chuť.

 

Karel Čížek




Aktualizováno:
17. června 2005

Nahoru

Design ©2002 Y.V.E. ©2001-2005 Arte Natura, sdružení pro harmonické soužití