Průhledy 2003 (č. 5-6) čtete na adrese http://pruhledy.unas.czUpravit stránku pro tisk
Hlavní strana
Předplatné
Návštěvní kniha
stránky o.s. Arte Natura

PRŮHLEDY
2003 (č. 5-6)

Titulní strana
Obsah čísla
Úvodník
Autoři časopisu

Jak se stát
autorem


Udělte známku
tomuto článku:
1  2  3  4  5
(1-nejlepší,
(5-nejhorší)

Současná známka: 2.75
Počet hlasujících: 436




Počet zobrazení
tohoto článku: 2158
Předchozí článek
Ze zápisníku hledajícího ekologa
Autoři


Stromy a lidé

Aleš ZLÁMAL

Stromy a lidé jsou dost odlišné bytosti, ale lidé si stromy oblíbili a věnují jim zvláštní pozornost a úctu. Jaké jsou vlastně stromy jako bytosti a proč jsme si je tak oblíbili?

Byla to jen stará divoká třešeň. Poslední, která ještě zůstala u polozapomenuté cesty mezi remízky a poli. Bytost s tělem z třešňového dřeva. Stromy jsou tolik jiné. Veliké a silné jako… jako třeba velryby. Dlouhověké - jako lidé a ještě více. A hlavně věrné. Věrné krajině, ve které byly zrozeny, věrné místu, na kterém stojí, věrné zemi i podzemním pramenům, z nichž čerpají svou sílu. A jejich moudrost jim přidává v lidských očích na kráse.

Ta stále ještě mohutná třešeň tam zbyla jako osamocený pamětník zašlých časů. Ti, kteří kdysi procházeli kolem, míjeli dvojici třešní. Dnes už tudy skoro nikdo nechodí, okolí zarůstá hlohem, šípky a trnkami. A třešeň už je také sama. Přesto je stále uprostřed Země. A nedaleko od ní už jen ztrouchnivělý pahýl druhého stromu. Stromy jsou tak věrné, zůstávají celý život se svými nejbližšími stromy, keři, skalami, stráněmi… Jak pošetilé se jim musí někdy jevit okolní hemžení. Shlížejí na svět z místa, které pro ně vybral většinou někdo jiný. Člověk, zvěř, ptáci nebo vítr… Na tom vytroušeném semínku už zbylo jen rozhodnutí, chce-li vzejít. A lidé někdy stromy sází i proto, aby se poklonili úžasné tajemnosti a dokonalosti přírody, nebo aby odčinili příkoří, která na ní páchají.

Kůra a dlaně. To je prastaré pozdravení, podání rukou mezi člověkem a stromem. Je to u stromů stejné jako u lidí? Čím drsnější kůra, tím starší a zkušenější strom je? Soudím, že ano.

U nás nejčastěji zasvítí ruka na tmavém kmeni, ale jsou země, kde tomu bývá naopak. Patřilo by se poděkovat nekonečné rozmanitosti, kterou můžeme pozorovat mezi lidmi i mezi stromy. A jaké to asi je, stát celý život vedle svého partnera a nevzít ho jedinkrát za ruce? Ani jedno obejmutí… Vztah, který je nedotknutelný a čistý jako samotný Princip života. Dýchají stejný vzduch, pijí stejnou vodu, kotví ve stejné zemi. Jenom kořeny nebo vrcholky korun možná zakusily dotek bratra… A pak se ještě prolínají tím, čeho je třeba se vzdát, aby mohl koloběh života pokračovat. Suché větve, podzimní listí a plody navracejí stromy poctivě zemi, která jim vdechuje život. A s láskou je nabízejí i jejím návštěvníkům.

Nejzajímavější jsou stromy na konci podzimu a v zimě. Jako by jejich tmavé siluety pohroužené do zimního spánku někdo otiskl do bílé krajiny. Jakmile opadá listí a stromy zůstanou nahé, můžeme obdivovat korunu zevnitř. Ptákům je tato vnitřní krása přístupná po celý rok, ale my od jara do podzimu vidíme jen kupole v různých odstínech zelené a náznaky větvoví. Později můžeme s jarem pozorovat každoroční znovuzrození stromu. Když jsou zimou vyzáblé ruce stromů opět obtahovány květy a listy, probouzí se celá příroda. I sluníčko se vytahuje stále výš, aby na tu nádheru lépe dohlédlo.

Lidé mají rádi stromy a snad i stromy mají rády člověka. Toho jednotlivého, který přijde a osloví strom prastarým pozdravem. A co teprve les, to je chrám Života plný stromů… rádi se lesem procházíme, rádi pozorujeme zalesněné kopce, rádi… V lese je ukryta ohromná síla. Lesy nás ohřívají, uklidňují, dobíjejí… tvrdí jedni, lesy jsou největší pokladnicí rozmanitosti života, připomínají další, zadržují pro krajinu drahocennou vláhu, zpomalují ničivé větry… a tak dále.

Rádi pobýváme v lese, ale většinou jen velmi neochotně volíme jako místo k přespání hustý a temný les. Člověk je také bytost světla, a kam v noci nepronikne ani svit měsíce… Možná, že je to právě tou ohromnou energií, která je v lese skryta. Takový hořící les je živel, kterému není radno přijít do cesty. Ale ani padající strom není tím, s čím by se většina obyvatel a návštěvníků lesa chtěla v lese potkat.

Les je obrovskou hmotou, zásobou čisté energie (nejenom ze dřeva) a proto určitě i velkou nehmotnou sílou a energií. Lidské bytosti, přestože mají stejnou podstatu jako stromy, se s nimi nemohou srovnávat. A už vůbec ne s lesem - proto zřejmě procházka lesem je nádherným občerstvením, pohlazením od něčeho velkého a velmi dobrého. Ale noc v lese by mohla být až příliš intenzivním a intimním kontaktem s podstatou stromů (nebo i samotného Života). Konečně, tato podstata se dá nazírat z různých míst a vede k ní řada cest. A jenom některé přes les nebo alespoň kolem lesa.

V té třešni se zdrsnělým černým kmenem zůstalo něco přitažlivého. Postupně ztrácí sílu - vždyť už prorůstá kamsi jinam, kam odešel i její dlouhověký bratr. Ale něco tu ještě zůstalo - i pro nás. Staré třešňové dřevo. Krása řídnoucí koruny. A důstojnost, která zasluhuje úctu, byť nakonec zbude jen pařez. Protože i my sami postupně prorůstáme srdcem našeho stromu…





Nahoru |
Na obsah čísla
Design ©2003 Y.V.E. ©2001-2003 Arte Natura, sdružení pro harmonické soužití člověka s přírodou