Průhledy 2003 (č. 5-6) čtete na adrese http://pruhledy.unas.czUpravit stránku pro tisk
Hlavní strana
Předplatné
Návštěvní kniha
stránky o.s. Arte Natura

PRŮHLEDY
2003 (č. 5-6)

Titulní strana
Obsah čísla
Úvodník
Autoři časopisu

Jak se stát
autorem


Udělte známku
tomuto článku:
1  2  3  4  5
(1-nejlepší,
(5-nejhorší)

Současná známka: 2.85
Počet hlasujících: 381




Počet zobrazení
tohoto článku: 875
Předchozí článek
Podzim na Slovácku
Následující článek
Stromy a lidé


Ze zápisníku hledajícího ekologa

Zamyšlení o přírodě a lidech - zevnitř. Proč vlastně rádi trávíme svůj čas v přírodě? Kde jsou naše prameny? Můžeme se tam opravdu vrátit?

Text a foto Petr V. PAVELČÍK

Přestože se naše civilizace nepochybně stále více uzavírá do vlastního (i virtuálního) světa, je pozoruhodné a jsem vděčný za to, že i na začátku 21. století je živá příroda stále důležitou součástí našeho každodenního života. Všichni žijeme v rámci určité krajiny ( i když ve velkých městech je tato krajina, zvaná též townscape, značně odpřírodněná), kousky přírody si v podobě květin, skalek a zahrad, ale i psů, koček a dalších tvorů pěstujeme a chováme doma, chodíme a jezdíme do blízkého parku, k řece, do lesa. Většina lidí tráví v přírodě nebo mezi jejími předsunutými hlídkami alespoň část svého volného času. Jsme tam asi šťastní. Ale napadlo Vás někdy proč vlastně? Zelená barva uklidňuje, v přírodě je ticho, je krásná… je to celé vysvětlení?

Odpověď asi není snadno k nalezení. Možná, že ji znáte nejlépe právě Vy, asi bude uložena v některých moudrých knihách, pravděpodobně ji znají (a snad také opravdu zažívají) někteří moudří - světci, mystikové či filosofové. Některé souvislosti se pokouší načrtnout i tento článek.

Příroda, lidé a civilizace: máme se kam vracet?

V rubrice Prameny je zařazena také ukázka doprovodného textu z právě vydaného národopisného dokumentu známého etnografa a spolupracovníka našeho časopisu Josefa Beneše Rok ve Vlčnově 1945-46. Podrobnosti o této zajímavé knize najdete v příloze Průhledno. Jak tento článek souvisí s předchozí otázkou opravdového významu živé přírody pro člověka? Autor v doslovu ke knize (napsanému po 56 letech od vzniku vlastního textu) uvádí: "Iluze o krásném životě vesničanů jsou falešné a neobjektivní". Je to jistě pravda, sama kniha vypovídá o tom, že ruční práce v tehdejším zemědělství byla dřina a hmotná úroveň života byla ve srovnání s tou dnešní velmi skromná. Přesto ale následující generace, která tuto dobu (ale ani následující období kolektivizace zemědělství a technického pokroku 60. a 70. let) sama nezažila, má občas sklon si tento prostý vesnický život idealizovat - až to zavání vznikem jakýchsi novodobých mýtů. Nedá se asi příliš divit tomu, že z tehdejšího života vidíme jen to dobré. Nejčastější názor části současné mladé generace by se dal shrnout asi takto: "Ten jednoduchý život bez moderního shonu, hřmotu a stresů měl něco do sebe. Všechno tehdy bylo jaksi jednodušší, bližší, žádné zahlcení informacemi z celého světa ani zničené životní prostředí."

Je tomu tak - lidé tehdy žili mnohem více v souladu s přírodou, s rytmem ročních období, pracovali s půdou, zvířaty, s přírodními materiály, každodenně blízko zázraku života. Intuitivně to asi dnes řada lidí cítí. Přesto se není kam vrátit a i kdyby to šlo - pokud nejsme šťastní tady a teď, asi bychom nebyli moc šťastní ani tehdy a tam - uvažte jen tu dřinu a z dnešního pohledu sparťánské životní podmínky lidí před půlstoletím, když jsme si už okusili současný blahobyt. Moje poklona patří vzácným lidem, kteří se dnes pokoušejí žít jednoduchým způsobem života, na civilizaci pokud možno nezávisle, skoro jako tehdy. Smysl života si určuje každý člověk sám za sebe a jejich cesta je poctivá - nechť jim na ní přeje štěstí.

Celkem vzato se ale nemůžeme vrátit - lidí je už příliš mnoho. Snad naše budoucí cesta nepovede do jedovaté pustiny, jak naznačuje v rozhovoru v tomto čísle Eliška Kotíková. Duchovní autority tvrdí, že budeme potřebovat hodně dobré vůle, soucitu, tolerance a lásky, abychom takovou cestu našli a dokázali po ní jít. Protože krize současného světa lidí je především duchovní… a ekologická krize je jen promítnutím této skutečnosti na přírodu a životní prostředí na Zemi.

Nezapomenout, odkud jsme přišli

Poslyšte jednu zkušenost, která mi docela nedávno přistála v dlaních, aniž jsem o ni usiloval. Centrem zájmu našeho časopisu je příroda, lidsky vzato všechno, co je okolo nás, protože se nás to dotýká a jsme s tím svázaní, ať chceme nebo ne. Dnes se nabízí řada možností jak lidi a přírodu okolo nás poznávat a zkoumat, podnikat kroky k její ochraně, obnovovat tradiční zvyklosti a tradice, nebo studovat nashromážděné informace o přírodě…

Je možné, aby se stalo, že se člověk ztratí v těchto možnostech a ve stozích informací, které dnes už samy o sobě tvoří virtuální svět? Že zapomene poznávat, jaká je příroda na vlastní kůži a ne jen na fotografii, v učebnicových teoriích nebo v akváriu? Může se to stát. Není se ovšem čemu divit, vždyť v dnešním světě se "ztrácí" spousta lidí - třeba právě v teoretickém bádání o přírodě, v závislostech na návykové látky, internetu, náboženském fundamentalismu, počítačových hrách nebo také v teorii šachových zahájení. Mě se to také stalo a nepřál bych to nikomu. Člověk si myslí (jako si sám náš dnešní svět myslí) že může a zvládne všechno nebo téměř všechno (nejlépe hned), a ono tomu tak není. Ta diagnóza by se možná mohla jmenovat neschopnost zastavit se. Překvapivé to není, ale zato docela nebezpečné! Nejen pro nás jako jednotlivce, ale i pro naši společnost, jejíž závislost na globálních přírodních systémech není přes houstnoucí "civilizační clony" ani zdaleka vidět tak jasně, jako dříve, přestože se tato závislost s rostoucím počtem lidí na Zemi i jejich nároků na přírodu stále zvyšuje.

Myslím, a nedávná osobní zkušenost mi to opět důrazně připomenula, že se jen máloco tady na Zemi vyrovná zážitku a prožitku přírody při pobývání v ní. Ono to není nic jednoduchého, jen tak chvíli být, protože stále někam spěcháme, nad něčím přemýšlíme, něco chceme nebo naopak nechceme a příroda je pak někdy jen jakýmsi ohromným obrazem či v lepším případě trojrozměrným útvarem, jímž procházíme a pak říkáme: byli jsme v přírodě - tam a tam a viděli jsme to a to. Ale lépe takto, než vůbec ne. V tom horším případě přes samé starosti a naše "uzavření se" okolní přírodě ani pořádně nevíme, kde a s čím jsme byli - protože vlastně nebyli.

Být v přírodě a přitom vnímat její tichou krásu a neuzavřít se přitom do vlastního světa myšlenek a problémů (ale i radostí) je nádherná zkušenost. Opravdu hluboký zážitek, který nás možná odkazuje i k faktu, že podstata všeho je jednotná a máme vlastně všichni a všechno stejný domov, i když v něm nyní nepobýváme a jsme nyní zde na světě. Přestože je tento domov mezi lidmi nazýván různými jmény (Bůh, Pravda, Příroda …), tak věřím, že je pro všechny bytosti stejný a Jediný.

Nemohu to ovšem tvrdit s jistotou, i když bych se mohl odvolat na povolanější - duchovní autority, které tvrdí, že opravdu vědí. Ale zkuste se mě zeptat tak za třicet let, možná budeme o něco moudřejší i já nebo Vy. Mezitím budu zkoumat a poznávat přírodu v její nekonečné rozmanitosti. A pokud možno opravdově - v krajině… Přidáte se?





Nahoru |
Na obsah čísla
Design ©2003 Y.V.E. ©2001-2003 Arte Natura, sdružení pro harmonické soužití člověka s přírodou