Průhledy 2003 (č. 5-6) čtete na adrese http://pruhledy.unas.czUpravit stránku pro tisk
Hlavní strana
Předplatné
Návštěvní kniha
stránky o.s. Arte Natura

PRŮHLEDY
2003 (č. 5-6)

Titulní strana
Obsah čísla
Úvodník
Autoři časopisu

Jak se stát
autorem


Udělte známku
tomuto článku:
1  2  3  4  5
(1-nejlepší,
(5-nejhorší)

Současná známka: 2.90
Počet hlasujících: 874




Počet zobrazení
tohoto článku: 1389
Předchozí článek
Návštěva téměř zaniklého světa
Následující článek
Ze zápisníku hledajícího ekologa


Podzim na Slovácku

Josef BENEŠ

Přinášíme ukázku z nové knihy Josefa BENEŠE Rok ve Vlčnově 1945-46, což je ojedinělý soubor textů a fotografií znázorňujících tradiční průběh roku na vesnici slováckého venkova v polovině 20. století. Ukázka je z konce kapitoly Podzim patří dospělým a popisuje se v ní závěr podzimu. Text byl napsán v roce 1946, kurzívou vyznačené části označují některé méně běžné nářeční výrazy (kniha obsahuje i vysvětlující slovníček) a přepis mluvené řeči. Na konci ukázky je uvedena jedna z fotografií části podzim se svou popiskou. O samotné knize a okolnostech jejího vzniku píšeme také v příloze Průhledno tohoto čísla.

Nedělní oběd býval dřív ve všech domech stejný. Jakmile zazvonilo poledne, zaléla hospodyně na stole velikou mísu nudlí hovězí polévkou, takže jak přišli lidé z kostela, hned se obědvalo. Maso se nijak neupravovalo, podávalo se vařené s knedlíkem a omáčkou či zelím. Porcování masa příslušelo hospodyni, největší díl dostal hospodář, děti jenom po kousíčku s poučením: masa sa nenajíš, to je enom pro chuť! Jez víc šišek (knedlíků) a omáčky!

Ostatně každý se měl nasytit už polévky, které se jí tak trojnásobná porce, než bývá podávána v restauraci. Kromě toho je polévka hustá, samé nudle, hodně dlouhé. Mladší generace vlivem školy už dovedou upravovat masa různými způsoby, takže i jídelní lístek je pestřejší, užívání příborů a talířů běžné. Nedostatek masa v létě je vyvážen převahou vepřového a uzeného v zimním období. O slavnostních příležitostech se objeví jako zvláštní moučník výborné vdolečky, v zimě, když je dost sádla, i koblihy, o hodech i trdláče - specialita vlčnovských kuchařek: těsto se opéká jako maso na rožni nad žhavým uhlím, natočené na dřevěném válečku, kterým se pořád musí otáčet.

Výborným moučníkem jsou i vdolky v peci pečené, zvlášť jsou-li tenké, tvarohem bohatě plněné. Nešetří-li se moc tukem, tak je jejich okraj s chrupavou kůrečkou jedinečnou pochoutkou a děcka se o to mohou poprat. To se týká vdolků z pece. Ty z trouby už nejsou tak dobré, ačkoli se vlastně neví proč. Proto se děti těšívají na pečení chleba, kdy se v peci pak pečou nakonec i vdolky. V selských domech se peče najednou až pět velikých pecnů chleba ve vlastní peci.

Pečení chleba je kus umění a nezkušené mladé ženě dělá těžkou hlavu. Pecny musí být vysoké, nerozpukané. Hanbou hospodyně je chléb sražený se zákalcem na prst či dva. Mísení těsta v díži dlouhou kopistí byl svého druhu rituál a patřil ke kvalifikaci hospodyně. Pro děcka je to zajímavá podívaná, ale mohou ji sledovat jen zdálky, aby se nepletly maměnce pod nohama. Ona musí dávat pozor, nepodaří-li se upéct chleba pěkně, brble starý celých čtrnáct dní, a gdo to má počúvat! V poslední době se už většinou nepeče doma, chléb se vozí na tragači k pekařovi v ošívkách - slaměnkách - pěkně nakynutý. Ušetří se tím dřeva i práce.

Poslední velkou prací na poli je sklizeň brambor a řepy. Jsou to vlastně jakési druhé žně, jenže poněkud horší než ty obilné v létě, protože obyčejně u toho pršívá a v mokru je to pak nepříjemná práce, i když má člověk dobré boty. Dětem se zdá sbírání brambor jednoduchou a celkem příjemnou záležitostí. Děti vidí z celé té práce jen dým ohňů při pálení nati a pečené brambory. Na to se těší víc než na samotné sbírání vyrytých brambor, sypání z košů do pytlů, odvoz z polí a vysýpání pytlů doma do sklepa. Hlavně kluci se věnují té zábavě u ohňů víc než pouštění draků. Nanosí na poli na hromadu nať, berou i zelenou, aby oheň co nejvíc kouřil. Pak probíhají s křikem přes valící se kouř, přeskakují oheň a nakonec přijde pečení brambor. Bývají u toho celí černí. Nedbají chladna, přehodí si přes hlavu složený měch na ochranu před větrem a trpělivě čopí u ohně, aby vyhrabávali kusem dřeva opečené brambory z horkého popela. Musí je jíst horké, přehazují je s výskotem z ruky do ruky a pojídají jako vzácnou pochoutku s mocným foukáním, přímo hltavě, protože doma v troubě upečené nejsou nikdy tak dobré jako ty přímo z popela vyhrabané a třeba i připálené. Ty doma jsou jen obyčejné a navíc často na stole.

Ohně s mohutnými ohony dýmu nesou krajem vůni těch pečených brambor, která příjemně dráždí chřípí formanů, kráčejících podle těžce naložených vozů. Horší je to s dobýváním řepy cukrovky. Mnoho nádeníků je třeba k vyrývaní a okrajování bulv - je to nepříjemná práce, hlavně ráno, protože zima leze za nehty. Obyčejně je mokro a všechno je pokryté mrazivou jinovatkou. Vozy s okrájenou řepou rachotí po silnici k nádraží, kde se objevují obrovské hromady tohoto bílého zlata. Zpátky vozí řízky, které jsou hledaným krmením pro dobytek: našlapou se v humně, proloží vrstvou okrajků a čekají tak na zimu jako dobrá zásoba. Až je to všechno hotové, oddychne si hospodyně, která měla v této době mnoho starostí s vařením pro nádeníky i látáním věčně děravých měchů na brambory. Na komoře uložila jablka, ořechy i sušené ovoce. Schovala peří z otrhaných hus, i konopě připravila na zimu. Hospodář ošetřil stromy v humně a připravil na zimu zásobu dřeva. Pozoruje padající listí, aby odhadl, jaká bude zima, občas nahlédne do svinčáků, kde se krmí pro zimní zabijačku pěkné prasátko.

Koncem října se obrátí pozornost dědiny ke kerchovu za dědinou. Odumírající příroda připomíná všem, že na tomto světě není nic trvalého. Hřbitovu se věnuje teď zvláštní zájem. Lidé tam sice chodí i během roku a udržují hroby příbuzných jakž takž v pořádku, teď jsou však hlavní starostí. Těsně před svátkem všech svatých putují ke hřbitovu stovky věnců i květináčů. Dříve se používalo k výzdobě hrobů jenom papírových růží, které se pracně zhotovovaly po večerech v každém domě, protože každá rodina má na hřbitově hroby příbuzných, které bylo třeba ozdobit nejen z úcty k nebožtíkům, ale také trochu proto, aby je lidé nepomlouvali. Dnes je hřbitov živou zahradou, plnou barevných květin.

Celé příbuzenstvo se shromáždí okolo hrobu, všichni polohlasně odříkávají růženec a vzpomínají v dobrém na zemřelé. Světla na hrobech ozařují jejích vážné tváře a dodávají tomuto setkání generací tajemný ráz zvláštního obřadu, v němž každá ta skupina je jakoby hnízdem světla v okolní tmě. Mrtví jsou pořád článkem jednotného společenství rodu i dědiny. Tentokrát se nikdo neubrání myšlenkám na věci poslední. Sejdou se u hrobů i příbuzní, kteří se na dědině z nějakých důvodů nestýkají, jsou spolu zle, jak se říká. Nebožtíkův hrob je aspoň na chvíli spojí. Hřbitov se těší velké úctě a pěkný kříž pořídí zemřelému i chudobní pozůstalí - je to povinnost k těm, co nás předešli na onen svět. Dlouho do noci dohořívají svíčky na hrobech a smutné modlitby jsou v souladu s tmavým smutečním oblečením.

Kluci ovšem zůstávají i na hřbitově kluky a vyhledávají zábavu, sbírají třeba vosk a nedbají při tom na nějaký ten pohlavek na poučenou, že na hřbitově neplatí zákony dědiny, z hrobů se nic nebere, to se nehodí. Vosk budou kluci potřebovat zítra v den dušiček, až půjdou na hřbitov svítit na hroby. To si vyříznou z dyně po odstranění vnitřku zubatou hlavu a svítí tam svíčkou nebo slévají nasbíraný vosk do plechové krabičky, nastrčí knot, a mají svítidlo, které velice čmadí, ale to je právě to zvláštní. Doma je čeká nemilé přivítání, když maměnky objeví někde propálený kabát - samozřejmě nový - a spoustu vosku na šatech. Ale to patří k dušičkovým radostem.

Listí opadlo. Hnědá a zlatá ozdoba stromů leží na zemi. Vítr si pohrává s bezmocným listím, které hraje pod nohama symfonii o odumírání. Holé větve stromů hovoří o smutku. Táhlé pruhy dýmů z ohňů na polích, slunce už bez hřejivé síly - to je konec podzimu. Pasáci se choulí chladem, ranní mlhy sedí v údolích a obalují stromy závojem, který vítr občas trhá na cáry. Posledním zábleskem radostného života je kateřinská zábava, veselá proto, že signalizuje konec radování.

To už nastaly podzimní deště, nedlážděné cesty jsou plné bláta neobyčejně přítulného, ve kterém se těžko chodí. Nejlepší jsou do té nepohody vysoké holénky a proti chladu teplá halena, jejíž zadní schlopec se dá v nepohodě přehodit přes hlavu. A tak prozradí dědáček Chvílíček svou životní zkušenost třeba takovou úvahou: A tož co, šak máme všecko podělané, tož nech si prší. Stejnak už bylo dlúho sucho a myší na poli moc, dyť by zežraly všecko!

Lidé se stáhnou z polí do chalup, vycházejí jen na dvůr obstarat poklud dobytka ve chlévech. Někdy zajdou i k sousedovi na pár slov, není-li zrovna venku psí počasí, kdy je nejlepší sedět doma u kamen. Pomalu bude třeba vytáhnout kožuch a baranicu ze žigle, dlouhé truhly u kamen, která poslouží jako sedací zařízení s tou výhodou, že je možné opřít se o kachlová kamna, která tak krásně hřejí do zad! Kdo má dost dřeva, zatopí si v kamnech, do kterých se přikládá ze síně, aby se v jizbě neprášilo, dívá se z okna, aby politoval ty chudáky, kteří musí v té nepohodě ven.

Zima se ohlásí koncem listopadu nebo začátkem prosince pěknou bílou čepičkou na vrcholcích Lopeníka a Javořiny. Ale nemusí to být zrovna na Martina, který podle pranostik přijíždí na bílém koni.


Ukázka z obrazové části knihy (fotografie č. 97)

Ulička ke dvoru stoupá z Rybář do mírného kopečka
Poklidný ráz všedního podzimního dne charakterizují husy, které se hojně pěstovaly, ale pro peří, nikoli pro maso. Hospodyně musely pro dívky zajistit výbavu a v ní mělo peří na duchny a polštáře významnou roli. Z historie je ulička významná tím, že v ní dolů vyfotografoval Josef Klvaňa v roce 1890 první fotografii jízdy králů v podobě mnohem skromnější, než vyšla na slavném Uprkově obrazu z r. 1897.





Nahoru |
Na obsah čísla
Design ©2003 Y.V.E. ©2001-2003 Arte Natura, sdružení pro harmonické soužití člověka s přírodou