Průhledy 2003 (č. 5-6) čtete na adrese http://pruhledy.unas.czUpravit stránku pro tisk
Hlavní strana
Předplatné
Návštěvní kniha
stránky o.s. Arte Natura

PRŮHLEDY
2003 (č. 5-6)

Titulní strana
Obsah čísla
Úvodník
Autoři časopisu

Jak se stát
autorem


Udělte známku
tomuto článku:
1  2  3  4  5
(1-nejlepší,
(5-nejhorší)

Současná známka: 2.89
Počet hlasujících: 400




Počet zobrazení
tohoto článku: 1043
Předchozí článek
Stromy kolem nás (3) – lípy
Následující článek
Básně Olgy Vlasákové
Průhledno – kulturní příloha časopisu Průhledy


Krajina ze všech stran

Jiří REIF

Na krajinu se lze koukat různými způsoby, rozličnými přístupy ji lze i zkoumat a poznávat. Skupina autorů v knize Krajina zevnitř o ní uvažuje v polohách zhusta netradičních a dospívá mnohdy k překvapivým závěrům. Chtěl bych knihu čtenáři předvést formou jakési volné recenze, ve které se pokusím shrnout některé myšlenky vybraných statí.

Knihu tvoří osm příspěvků esejovitého charakteru pocházejících od devíti autorů, takže jde vlastně o jakýsi sborník, kde jednotlivé kapitoly řeší různá a většinou na sebe nenavazující témata. Celé dílo uspořádal doktorand na katedře kultorologie FF UK Pavel Hájek. Kniha má 117 stran a vyšla v roce 2002 v nakladatelství Malá Skála v neuvedeném počtu výtisků; rovněž údaj o ceně v tiráži chybí.

V úvodním textu David Storch polemizuje s již dříve publikovaným tvrzením Jiřího Sádla, který říká, že "krajina je". Storch ukazuje, že krajina není. Sádlo totiž přirovnává krajinu k textu, který, stejně jako krajinu, čteme tak, že nehledíme na podobu jednotlivých písmen, nýbrž vnímáme jeho sdělení jako celek a předem mu nějak rozumíme; víme, jak jej máme číst a co znamenají jednotlivá písmena a slova, která však sama o sobě zajímavá nejsou, důležitý je právě smysl, který se vytvoří jejich spojením. Sádlův příměr krajiny k interpretovanému textu je sice trefný, ovšem Storch poukazuje na to, že krajina bývá rozdílně interpretována každou bytostí jinak až podezřele často, a to jednak (stejně jako text) kvůli odlišnému chápání významu slov i celku, ovšem dále i kvůli k tomu, že u krajiny se nikdy mezi sebou neshodneme, kde jednotlivá slova nebo písmena začínají a končí. Krajina nemá žádnou základní strukturu, díky které jí všichni rozumí. Potom však je krajina jen jakýsi "obraz světa" každého z nás, a tedy není. Autor dále uvažuje o tom, co je a není obrazem krajiny, přičemž poukazuje na další slavný výrok Jiřího Sádla, a sice že krajina je to, kvůli čemu lezeme na rozhlednu. Krajinu tedy musíme do dálky přehlédnout, klouzat zrakem po obzoru, který je tvořen alespoň několika terénními vlnkami. Z tohoto důvodu krajinu nenajdeme v lese. Les je podle Storcha obrazem přírody, vůči které se negativně vymezujeme a zároveň se s ní identifikujeme. Na závěr autor říká, že "krajina možná není, neboť jde pouze o naši interpretaci toho, čemu rozumíme, ale příroda určitě je."

Martin C. Putna podává ve svém příspěvku příklad provázanosti krajiny s literárním dílem: "…krajina rodí nebo k sobě přivádí autory, kteří ji reflektují svojí literaturou. Tato literatura pro následující pokolení dotváří a vytváří obraz krajiny." Zdůrazňuje vrstevnatost tohoto procesu - literáti sdělující mýtus nějaké krajiny se sami stávají jeho součástí a na ně navazující pokolení se opět do tohoto mýtu musí ponořit, mají-li být jejich vidění krajiny veřejností přijata, takže "interpretace literární krajiny je nikdy nekončící proces". Za ukázkou tohoto procesu se vypravujeme do italské Neapole a jejího okolí.

Geolog Václav Cílek ve svém textu složeném z několika dosti volně provázaných esejů varuje před korporacemi, které si zdarma přivlastňují krajinný horizont. Vysoké budovy představují pro podniky reklamu ("…kdo se bude dívat na pražské panoráma, bude automaticky říkat: tohle je Hrad, támhle Vyšehrad a to vysoké na Pankráci patří té a té firmě…'"), za kterou nic neplatí a která zároveň hyzdí obzor, jenž patří nám všem. Mezi další zloděje krajin řadí Cílek např. suburbie, dálnice nebo zbytečně okázalé stavby. Další zajímavou úvahu věnoval autor uspořádání města. Podotýká, že většina měst ve střední Evropě vznikla ve velmi krátké době a že celou kulturu v této části světa lze pojmenovat jako městskou, na rozdíl třeba od Ruska, které udává jako typický příklad kultury venkovské. Město se svými svobodami, bohatstvím a hradbami se po svém založení pak zvolna stává protiváhou šlechtě a církvi, přičemž venkov s obyvatelstvem v panské porobě se během věků příliš nemění, a tudíž "venkov nemá dějiny". Ovšem jakmile začne město na konci 19. století díky přílivu obyvatel a průmyslové revoluci praskat ve švech tak, že osídlení i fabriky přetečou přes hradby do krajiny, takže pěší chůzí člověk obsáhne maximálně jeho vylidněné jádro, je s lidským rozměrem města amen. Suburbie, paneláková sídliště a vilové čtvrti už nejsou podle Cílka městy. Lidé v nich také už nežijí - jezdí tam pouze přespat a kontakt s jinými lidmi (neboť "Lidi jsou tam, kde jsou lidi. Fotograf, malíř, pouliční hudebník - to jsou lepší poutače než ten nejlepší billboard.") nacházejí (světe div se!) v hypermarketech a nákupních centrech nové generace, které "svým plánováním připomínají středověkou ulici - všude dojdete, jsou tu kavárny, je to víc než jenom obchod." Autor samozřejmě bere i podává tuto informaci s rezervou a zřejmě se nestaví za jejich nynější živelnou výstavbu, ovšem masové rozšíření víkendových výletů celých rodin za nákupy do těchto obchodů asi skutečně nebude jen kvůli nízkým cenám.

Z mého biologií poznamenaného pohledu je vrcholným dílem celé knihy referát Jiřího Sádla a Petra Pokorného - Barunčino znovunabyté panenství. Autoři nás na pozadí zprávy o rostlinných expanzích seznamují s významnou a smutnou skutečností - s koncem neolitu. To by samo o sobě nemuselo znamenat přílišnou tragédii (neolitická revoluce přeci proběhla před deseti tisíci lety), ovšem problém je tom, že neolitická, tedy zemědělská a lidmi obhospodařovaná a obývaná krajina, mizí v propadlišti dějin právě nyní. Postagrární krajina se vyznačuje na jedné straně obrovskými vstupy energie a živin, vysokými výnosy a zcelenými lány, na druhé straně však stojí již pouze "virtuální přítomnost člověka v krajině", kdy rozsáhlé plochy dříve obdělávané půdy leží ladem a mění se v divočinu. Krajina se stává neprůchodnou ("…vsi nelze obejít pěšinami, polní cesty nejsou, protože je efektivnější jezdit o žních rovnou přes pole a pak to zaorat,…, lesní cesty se rozjezdí a zarostou, řeka nemá převozníky ani brody…"), neobyvatelnou, nelidskou. Tento trend změn se staromilcům nelíbí - jsme zvyklí na úhlednou mozaiku políček, mezí a remízků a snažíme se o jejich udržení či obnovu. Ani Sádlo s Pokorným se cynicky nepošklíbají "konzervačním" snahám, ovšem zároveň upozorňují, že změna je neodvratná, a raději se na novou krajinu zvídavě koukají a učí se s ní sžívat, jak je ukázáno v "případové studii pražského East Endu".

Neméně zajímavý je samotný příběh o historii rostlinných expanzí, který tvoří vlastně kostru celého referátu. Nejprve zde autoři vymezují termín expanze (= víceméně náhlé rozšíření původních druhů) od invaze (= kolonizace nových území zavlečeným nepůvodním druhem). Z tohoto pohledu jsou rostlinné expanze dneška vlastně štěstím, protože masivní vzestup invazních druhů by se v krajině projevil změnami ještě razantnějšími. Druh expanzní je vlastně druhem úspěšným - dokázal využít v dané chvíli příhodných podmínek a rozšířil se. Úspěšné druhy však ochranáři nemají rádi - ochrana přírody je založena na tom, že pomáháme druhům méně úspěšným, slabým a vzácným. Nástup expanzních druhů je vždy spojen právě se změnami v krajině. Těchto změn bylo v poledové historii naší přírody nemálo, nejsilnějšími byly: nástup holocénu, počátek neolitu, středověký vznik "agrární krajiny parkového rázu s velkou převahou soukromé držby půdy, racionalizací a plánovitým využitím krajiny…" a zrovna v dnešní době prožíváme revoluci v krajině zatím poslední, tedy zmíněný konec neolitu. Nynější překotná šíření některých rostlinných druhů lze tedy slovy Sádla a Pokorného shrnout asi takto: "Expanze organizmů v holocénu byly, jsou a budou, byť pokaždé jde o jiné druhy…nejsou chorobou moderní krajiny, ale motorem krajinně-vegetačního vývoje… V měnícím se prostředím nejsou expanze alternativou ke stavu bez expanzí, ale k invazím. Nezbývá nám tedy než být rádi, že aspoň něco z původní flóry expanduje, protože historická kontinuita skladby vegetace tak nebude přetržena náporem invazí… Jsme v přelomové době, což ztěžuje její hodnocení," takže procesy, které dnes s krajině a vegetaci běží, lze sice celkem dobře popsat, "ale kam povedou, to lze zatím spíš jen hádat."

Jak je to tedy s Barunkou a jejím vstupem do sexuálního života? Sádlo a Pokorný se vysmívají snaze civilizačního tlaku a "dovršit a absolutizovat" své vítězství nad panenskou přírodou. Z celého jejich příspěvku vyplývá, že toto vítězství není ani tak vítězstvím Pyrrhovým, jako vlastně vůbec žádným. Příroda se pod kulturním vlivem vždy měnila, ale nehynula. Dnes se právě děje něco podobného - současně na jednom místě vznikají špičkově technologické světy ze staveb tvarů téměř nepochopitelných, ovšem zároveň s nimi na okrajích měst a na opuštěných polích bují "nová divočina". "Myslelo se a myslívá se dosud, že nám Příroda (…) už už v koutě brečí u kolen, zoufalou levačkou si přidržujíc poslední kousky prádélka…Nedošlo však ani ke konečnému vítězství člověka nad přírodou, ani ke globální ekologické katastrofě, ale ani k uklidnění situace… Co zažíváme dnes, je spíše stav po konci světa, který se skoro nekonal, po triumfu civilizace, k němuž skoro nedošlo… Všechno je tak napůl. Právě vyhazována z okna, vrací se spontaneita dveřmi… Právě deflorována, klepe nám odzadu na rameno a zkoumavě nás pozoruje průhlednýma očima."

Po utichnutí naléhavých zvolání postmoderního proroka J. Sádla nám Vít Erban umožňuje skončit poněkud v odlehčenějším stylu. Vypráví, jak pěkně se na krajinu pohlíží z okna jedoucího vlaku: "…okno vytváří krajině rám, zjednodušuje ji na dvourozměrný obraz… a my se stáváme pouhými diváky - pozornými vděčnými, ale dostatečně nezaujatými, abychom mohli kdykoliv sklopit oči zpátky ke knize." Ovšem "…chceme-li krajinu doopravdy prožít, poznat a pochopit, musíme… vyrazit do krajiny po svých." V dalších úvahách se autor zabývá vztahem krajiny, kultury a divočiny, kdy "…divočina je podložím, na němž jednotlivé krajiny spočívají a z něhož se neustále napájejí a čerpají…," a krajinou a městem a jejich vlivem na lidské prožívání. V závěru se však znovu vrací k "chůzi jako rituálu" myšlenkou, se kterou se nelze neztotožnit: "A když pak z vlaku vystoupíme a přeskočíme strouhu…, vydáme se cestou necestou do nejbližšího svahu… My jdeme a krajina s divočinou v nás rozeznívají ty nejhlubší a nejvnitřnější vrstvy naší bytosti. Jen chůzí lze číst krajinu zevnitř."

Příspěvky, které zde nejsou rozebrány, obsahují zajisté rovněž působivé črty myšlenkových obratů a kotrmelců, bohužel však nejsem s to podat jejich ucelený souhrn. Dále tedy v knize najdeme práce: Pavla Hájka, Jitky Ortové a Ivana Horáčka.

Celkově na mě sborník působil velmi příznivým dojmem. Je pozoruhodné, do jak těsného prostoru (celá knížka má pouhých 120 stran) se vejde tolik zajímavých úvah a podnětů k zamyšlení. Všem, kdo se nebojí na krajinu pohlížet z nevšedního úhlu, proto knihu vřele doporučuji k přečtení.





Nahoru |
Na obsah čísla
Design ©2003 Y.V.E. ©2001-2003 Arte Natura, sdružení pro harmonické soužití člověka s přírodou